Věk chaosu. Jak příznačné. Na úsvitu jedenadvacátého století nastalo skutečně na celosvětové heavy metalové scéně něco, co by se dalo celkem přesně definovat podobným přirovnáním. Kapely, které umějí hrát, zpívat a skládat tak maximálně na úrovni těch, co pravidelně vypadávají v prvních kolech libovolné tuzemské rockové soutěže, tady vydávají desítky (co desítky, stovky!) alb, která skoro nikdo (pár nejzapřísáhlejších se nejspíš vždycky najde) neposlouchá, a nahrávací společnosti je v tom bůhvíproč podporují, seč jim finanční prostředky stačí. Pročež je na smetišti heavy metalových dějin stále živěji a živěji, popelářské vozy nestačí zavážet ty hromady zbytečně vylisovaných cédéček, a krysy a vrány mají o zábavu na hodně dlouho dopředu postaráno. Smysl v tom netřeba hledat, neboť jeho neexistence je jedním z hlavních poznávacích znamení toho všeho.

Co k tomu mohou dodat BATTLEROAR, jedni z mnoha typických představitelů současné, a tak trochu naivně – stereotypní, nové vlny řeckého heavy metalu (dále např. ELWING, X – PIRAL nebo WOLFCRY) je nasnadně. Nic. Album „Age Of Chaos“, čítající rovnou desítku skladeb, totiž více než co jiného jen dále nastavuje stále otevřený, a čím dál tím bohatší, účet heavy metalové mizérie. Snaží se být epickým, ale k tomu mu chybí zejména daleko větší náladová pestrost a elastičnost (když ani texty, čerpající z mýtických témat a spisovatelského odkazu R. E. Howarda a J.R. R. Tolkiena, situaci nezachraňují), a snaží se být zábavným, tvrdým a rovněž jaksi majestátním, ale k tomu mu zase chybí dostatek sebevědomí, promítnutý pochopitelně i do hloubky autorské studnice (kupříkladu takovou ústřední vyhrávku z „Deep Buried Faith“ už určitě použili mnozí a mnozí další). Proto zůstává jen chatrnou kovovou kostřičkou, na níž se sice sem tam podaří něco málo povedeného zavěsit, ale pokud by měla být vystavena čerstvému větru poznání, docela určitě by se sesypala jako domeček z karet. K dokreslení těchto neveselých poměrů do jisté míry přispívá i mizerný zvuk, v němž zejména bicí jsou tragické (proklamovaná spolupráce bicmena Marka Crosse /ex - HELLOWEEN a  METALIUM/ při nahrávní mi k tomu jaksi nepasuje), či nezvykle kvílivý a nepřesvědčivý vokál pěvce Marca Concoreggiho, i když je fakt, že být zodpovědnějšího a soudnější přístupu k přípravě nahrávky, asi by se tyhle dva momenty daly snáze přehlédnout. Ostatně zkusme k získání přesného obrazu o stavu věci na momentík nahlédnout pod povrch dvou teoreticky nejreprezentativnějších skladeb alba - „Vampire Killer“ a „Siegecraft“ (které jsou seřazeny hned za nekonečně dlouhým úvodním hybridem instrumentálního intra a balady „The Wanderer“). Co vidíme? Kytarovou a rytmickou pustinu a poušť, jedno zrnko písku jako druhé, úmorné a vysilující inspirační sucho a nad tím vším poblikávající fatu morgánu, která v refrénech načrtává, jaké by to mohlo být, kdyby se (chtělo a) vědělo jak na to.    

Tak se tedy rodí věk chaosu. Dejme tomu. Ovšem zdaleka nejhorší na tom všem je fakt, že (alespoň dle „Age Of Chaos“ a jemu podobných soudě) se proto dá celkem reálně tipovat na mnohem více nepříznivou prognózu ve věcech budoucích. Jinými slovy, nedá se vyloučit, že bude ještě hůř. Věčná škoda, že blaničtí rytíři jsou jen naší domácí výsadou, protože kdyby disponovali celosvětovou působností, už už bych je z černých podzemních slují vyháněl ven.